úterý 22. února 2011

Paměť psí, aneb úplná a celá pravda o vzniku psa a Byl psa


řeka času plyne

a odnáší vše sebou

a v pěně dní se dnes již dá stěží číst

byla to tenkrát taková doba

dýchalo se z plných plic

křičelo se po nocích

o všech krásách světa

a že těch krás tisíckrát vydržíme víc

A při tom, jen jako mimochodem, zakládala se jedna kapela za druhou.

Doba přitom teprve zrála. Svoboda v plenkách byla, mladý host

a všichni pevně věřili v její nesmrtelnost…

V tomto ovzduší, na přelomu roků 95-96, jsem se jednoho rána probudil a zjistil absenci ještě nejméně jedné kapely, bez níž by ten stávající hudební svět nebyl úplný. Michal H., co se probudil tamtéž, měl nejspíše ten samý pocit a i to ráno, co s námi vstalo v tomto bytě jednoho domu, jedné ulice, jednoho města, taktéž mělo stejný pocit… Slovo dalo slovo a tak vzniká MPATV. Divoké sdružení hudebníků odhodlaných ke všemu. Po jednom koncertě v Čechii mi kamarád P řekl -já nevěděl, že hrajete freebeeboob. My to také nevěděli.

Rok 96 uzamčen pivním klíčem v nenotovém zápisu na účtenkách všech možných i nemožných pražských i nepražských hospod pádí jako šílený kůň, jehož rychlost není z tohoto světa. Stejně jako žízeň, jíž podléháme se slastnými úsměvy neukojitelných nemluvňat. Do toho břinkáme a zpíváme své písně, rozumíme politice a v jamování pak znovu a znovu přesvědčujeme sami sebe, že hudba je naším údělem. Ostatní ať poslouchají, nebo ať jsi jdou …! Lidé však spíše přicházejí, neboť něco takového se nevidí každý den. Jenže MPATV je jednou velkou předehrou k daleko rozsáhlejšímu kusu. Rok 96 končí. Odchází na smetiště dějin se vším všudy a na jeho místo přichází sněhobíle čistý rok 97. Dva lídři v jedné kapele nemohou vydržet dlouho a po zralé úvaze a v přátelské shodě se s M H rozcházíme.

Pokud je kořen silný, stonek neuhyne, řekl by zahradník světa tohoto. Proto hned v zápěstí objeví se uskupení zcela staronové. MPLP. Pod tímto názvem vystupujeme. Patronem nové kapely se stává pes Monty. Absolvuje s námi vše a se mnou ještě více. Kdyby mohl vyprávět, jeho dlouhý příběh by sklapl jedním velkým kousnutím, jímž by pustil žilou vypravěčskému umění jiných. Sám by se pak stočil do klubíčka ležíc na mých věcech a lehoučkým spánkem si začal snít…, však jen do té doby, dokud by ho nevyrušil první mamlas, co ho bude chtít pohladit, aniž by si předem zjistil, kdo to tady vlastně sní…nechtějte potkat králíčka bílého v jeskyni temné!!!

Nezkoušíme! Zkouší jen srabové! Nové písně se chlapci učí takříkajíc za pochodu, na koncertech. A kde se písně berou? Z nebe padají? Či v hájích se nachází? Ne! Vznikají v koupelně. V koupelně jednoho divadla. Zde se také zrodí i hit té doby 10 let na moři. Co se týče mé hudební prehistorie, nechám vše zahaleno milostivou mlhou jižnebytí.

Prozradím jen, že na kytaru hraji se smíšenými pocity od svých16 narozenin, kdy jsem dostal svou první. Díky táto! A tak ve vykachlíkované místnosti s echem za něž by se nemusel stydět menší kaňon hraji na španělku, co není zvyklá na kovové struny, a tak aby kobyla nezlobila, přibyla si šrouby.

Hraji s takovou vervou, že mě kolegové kulisáci milostivě prosí, ať se na to vyseru! Hrávám pak v jejich osobním volnu, kdy oni vyřvávají po hospodách.

Prostě ruce máš, abys nebyl v koupelně sám.

a vítr nepřestává vát

vody plout a slunce zapadat

roční období se točí na obrovském kolotoči

a někdy z toho hlava bolí

a jindy zas úžasná závrať jímá

a básníka krása a teskno žene dál

dál přes vlastní spory s bytím a nebitím

spolu s partou utone nejednu noc ba i den

v opojení co zná jen putyka

kde rej je vše

a nic křišťálově drtí vše

a naopak

celé to pak stříbrnou sponou spojeno

a tou je mu zika

nebudu lhát

mezi prvními jsem s výčepními bratry stál

kutálel se po loukách

nahatý čabal se ve vodách

a z kopců halekal

a ač přibyl jsem mezi vás z malého města

já velkoměsto směle osedlal

a co nabízeno nám já poctivě vstřebával…

10 let na moři světa tohoto

tedy naše bárka plula

a cesta byla jak karneval

osud však zas svoji hru si hraje

a na každého námořníka jednou čeká

jeho vlastní bouře soukromá

z našeho středu vybrán Monty

a Neptun si ho vzal

S odchodem tohoto malého tvora končí i historie MPLP. Po všechny doby budiž již jen legendou. A znovu zas ta chvíle, kdy se rozhoduje o další básníkově cestě.

Ochrání ho krásná a teskná múza. Několik let s ní náš hrdina putuje po kraji. Zpívá si své písně v lukách a lesích, jimiž prochází vás navštívit, aniž vy to víte. Všude doprovázen Čajem, mladým psem, jenž byl Montym vychován, ale nejméně 10 x větším, než byl mistr sám. Ten teď přebírá štafetu maskotství a svého pána všude věrně provází spolu s kamarády, kteří zůstali. A tak se zrodil zatím poslední díl této psí historie. Její hrdinové jsou stále mladí a tudíž na cestách.

obzor je volný a leccos slibuje

a bárka na vlnách stále kupředu si putuje

i tak se mnohokrát bouře přežene

než se vody uklidní

a zavládne zrcadlo na hladině dní

ve kterém se odraz objeví

a v něm byl pes se zrcadlí

a to prý je slovo poslední…

Moudrost nepřichází se stářím. Spíše s námi už od mládí chlastá. Už není slabostí zkoušet, nýbrž naopak.

Kapela Byl pes, pojmenována na počest Montyho, se těší skvělému zdraví a zdraví všechny co to zajímá. To je vše. Možná bude někdo reptat, že vyprávění spousty postrádá a že by zde mohlo být napsáno i víc. Jenže toto nejsou paměti a já nejsem kronikář dalo by se říct. Ano, za 12 let se toho událo moc a moc pamětihodného, ale ty příběhy do našeho vyprávění nepatří. Jsou vlastnictvím těch, co je prožili. Zamykám tedy včerejšek do skříňky na klíček, na dlouhé zimní večery, pro potěšení jej tam uschovám. Teskno a krásno dál zní v našich písních. Ony jsou naší pamětí říkám vám. Pamětí prožitého, jež sahá až do nejhlubšího mládí.

V těch písních jsme se otiskli takoví, jací jsme byli a takoví i zůstaňme.

šeptám naše jména přátelé

šeptám je do dlaní a do větru je hážu

posílám je do světa

do světa jako zprávu

že máme svoje hlavy

že jdeme rovně

že nezkazíme tuhle hru…